úterý 12. prosince 2017

Jak jsme pořádali večírek

Vždy, když s Astrakem něco konečně začneme zvládat, naložíme si toho víc. Tak jsme se v září rozhodli nechat se zvolit do předsednictva Japonského klubu Olomouc.

Do čeho jsem se to zase uvrtala?

Případně, když využijeme „manželský plurál“, do čeho jsme se to uvrtali? Na úvod trocha historie: když jsme nastoupili na školu, pořádal klub každou chvíli nějakou zajímavou akci či promítání, leč s tím, jak šikovný předseda dokončil školu, šlo to trochu z kopce. V posledních letech JKO stagnoval. Studenti jako by si mysleli, že když budou zvoleni, stanou se hráči jakési hry na neziskovku, přičemž udělají za rok dvě tři akce (někde po škole), budou si to moct zapsat do životopisu a považovat se za velké kluky a holky. Až loni se předsednictví ujala neuvěřitelně iniciativní Miki a konečně zase klub vykopala z hrobu.

My už ale pomalu nejsme studenti, a hlavně už jsme na to celé velcí, mohl by laskavý čtenář namítnout, tak co vůbec v předsednictvu plánujeme dělat? Nu, chtěli jsme se hlavně věnovat Japonskému jaru, měsíčnímu festivalu japonské kultury v Olomouci. Pořádně oživit promítání a ne, že by se tu zase pouze konaly ozvěny Eiga-saie – chtěli jsme vlastní promítání. Také jsme si chtěli vyzkoušet něco organizovat takřka od nuly a získat trochu nových zkušeností, jakkoliv to zní lacině. Plány tedy máme smělé, zejména do dalších let, jestli nám do toho nevleze život, jiné povinnosti či válka se Severní Koreou.

Zatím se nám docela daří. Aktuálně domlouváme dva filmy s britským producentem a snažíme se vysvětlit, že nechceme filmy zdarma a režiséra, že bychom si rádi zaplatili za filmy a režisér ať zůstane doma. Tento ročník bude menší, než bychom chtěli, protože se nestihlo zažádat o dotace, ale rozhodně větší než v uplynulých letech.

Na večírek s Pepem aneb Možná dorazí i Trump

Než ovšem přijde březen a tedy i čas na Japonské jaro, první větší věcí, kterou bylo třeba zorganizovat, byl japonštinářský večírek. Plánovali jsme to všichni snad měsíc a byla to pěkná rozcvička na akce budoucí. Všechno bylo oproti uplynulým rokům, kdy se tyhle párty konaly ve Velké učebně za doprovodu hudby z něčího notebooku, poněkud složitější. Bylo třeba domluvit a vyzdobit prostory, sehnat DJe, fotografku, věci do fotokoutku, do tomboly, zorganizovat pasování… vyrobit plakáty, tematickou výzdobu, pozvánky (které se poslední roky rozdávají pouze ze zdvořilosti, protože se už stalo tradicí, že se z profesorského sboru nezúčastní nikdo).


Nicméně to byla ohromná psina, protože jsme se rozhodli, že téma večírku bude „memes“. Jak ty japonské, tak mezinárodní, tak také české a rovněž i čistě KASovské. To se odrazilo na všech aspektech celé párty od propagačních plakátů v Comics Sans až po kostýmy. Kdyby nám katedra nakonec neodmítla zapůjčení promítačky, mohl být i rickroll. Drobnou tematickou výjimkou bylo pasování, které jsme navrhli v duchu „příprava prváků na budoucí studium a zaměstnání“. Proběhlo v pěti bodech:

1) Nejprve se museli připravit na konzumaci různorodých věcí, jež kolikrát půjdou nazvat jídlem pouze okrajově, tím, že pozřou slanou lékořicovou rybičku. Upřímně jsme se báli, že nám tam někdo hodí šavli a že jsme možná měli na místo přistavit též blicí lavor, ale přestože to u dvou jedinců vypadalo dosti nahnutě, obešlo se to bez nehod.

2) Studenti museli ovládnout nezbytnou schopnost vyseknout přesně 90° úklonu. Pro potřeby přesného zhodnocení jejich výkonu jsme měli připraven velký kartonový úhloměr.

3) Prváci se museli naučit schopnost, kterou v budoucím studijním i profesním životě jistě využijí: nikdy neodporovat výše postavenému, ani kdyby tvrdil sebevětší hovadinu. Proto měli za úkol přesvědčivě zopakovat například následující tvrzení vyřčená jejich senpaii:
  • 2 + 2 je 5.
  • Delfín je ryba.
  • Věk je jen číslo.
  • Život je fér.
  • Do státnic toho Gendžiho dočtu.
  • Kalousek může za 11. září.
  • Země je placatá.
  • Aštar Šeran nás všechny spasí.
  • Dárky nosí Ježíšek.
  • S poctivostí nejdál dojdeš.
  • Gendži je slušný mladý muž.
  • Za komunistů bylo líp.
  • Magistr se na japonštině studuje dva roky.
  • Konexe nejsou všechno.
  • UPOL vás naučí myslet.
  • Překládání vás uživí.
  • Článek "Hitler je gentleman" byl vlevo dole. 
  • Tomio Okamura to dělá pro lidi, ne pro peníze.
  • Japonská literatura je tematicky i stylově rozmanitá.  
  • Titul vám pomůže ke zlepšení kvality vašeho života.
  • Haiku dává v překladu větší smysl než v originále.
  • Ke státnicím existují otázky. A dokonce vypracované.
4) Studenti se museli připravit na to, že potenciálnímu zaměstnavateli budou tvrdit, že umí japonsky mnohem lépe, než je reálu pravda. Ukázali jsme jim složitou větu z encyklopedie rostlin či Zločinu a trestu, tedy jeden velký clusterfuck neznámých znaků, vylíčili jim pravděpodobný (či méně pravděpodobný) scénář z firemního života a oni museli věrohodně přetlumočit zprávu, o které se domnívali, že se snad na papíře nachází, ale tak jako tak by ji nebyli schopni přeložit.

5) Za tohle všechno se sluší krásně poděkovat předsednictvu, že je tak ochotně týralo.

Plány byly veliké, realita je však z části zhatila. Jednak jsou prváci lemry líné a ani veškeré naše memy je nedonutily na večírek dorazit (přišlo jen nějakých 20 kousků, jež budiž pochváleny), za druhé se celý zbytek sálu choval jako… začíná to na "h" a končí na "ovada". Přes opakované žádosti slušné i méně slušné se prostě odmítali ztišit a pasování nových studentů vnímat, kvůli čemuž jsme ani my, kteří jsme seděli dva metry od pasovaných, neslyšeli takřka nic. A když byli nakonec požádáni, aby prvákům zatleskali, nezvedl ruce ani jediný. Přiznám se, že jsme z toho byli pořádně zaskočeni a minimálně já s Astrakem rovněž poměrně zhnuseni.


Následně se na místě rozjela párty a při slosování tomboly, jehož jsme se tedy už neúčastnili, dokonce studenti prý vnímali. Jakmile šlo o jejich peníze a možné ceny, očividně se návštěvníkům vrátilo slušné chování. Vždyť taky aby ne, mohli vyhrát tak skvělé ceny, jako například: „nápoj pro velké kluky“ (Rychlé špunty), „nápoj pro velké kluky a holky 2.0 (Capri Sonne), „get the animu look“ (řasenka z Japanu), „klíčenku z čínské pohádky“ (Maruko-čan klíčenka), „generické omalovánky“ (manga), „fanfikce starého weeba“ (česká žaponérie), „energii sbalenou na cesty“ (pytel uhlí), „kapesní zklamání“ (drobná čokoládka) a mnoho, mnoho dalšího – od úplných blbostí typu krabicové víno až po pravý fúrin. Nakonec tedy měli všichni z celého večírku převážně dobrý pocit, snad i návštěvníci. Do budoucího roku nás to poučilo v tom, že je třeba mít ještě hlasitější mikrofony a případně sehnat roubíky.

Hrál se rovněž turnaj v džankenu, tedy kámen-nůžky-papír, jehož hlavní cenou mělo být máslo. Tak dlouho jsme si z toho másla dělali legraci, až jsme v den večírku zjistili, že ho v obchodě prostě nemají. Výhrou se proto stala „zlatá cihla“, tedy balení Zlaté Hané.

That's All Folks!

Ohlasy byly nulové. Nikdo nám nenadával, že to stojí za starou bačkoru, nikdo po nás neházel rajčata, ba ani žádný popuzený email jsme si nevysloužili. Večírek proto, snad oprávněně, považuju za povedený. Tato vánoční párty byla ovšem jen jedna z prvních událostí z naší dílny. Pakliže v průběhu tohoto školního roku dorazíte na některou z akcí Japonského klubu, můžete zahlédnout růžovovlasou Ely a zlého Astraka. A všechny další šikovné duše, které letos klubu předsedají, či dokonce vládnou, i když aktuálně až ze vzdáleného Japonska!

P. S. Ano, vidíte správně. Actually jsem po sedmi měsících napsala článek. Stále žiju. Jupí.

pondělí 22. května 2017

Animefest 2017

Zdraví Ely a Astrak. Dva v jednom, protože jsme dělali stejné věci ve stejnou chvíli a máme na všechno stejný názor. Tentokrát to pojmeme trochu méně všeobecně, protože už jsme staří a líní a každý kout, stánek či bod programu oběhnout nestíháme.

Před Animefestem

Už několik posledních let jste mohli zaznamenat naše stesky a lkaní na účet nedostatku času a množství či složitost překladu. Kdybyste nám někdy řekli, že může být hůř, asi bychom si rovnou šli hodit smyčku. Protože jsme si ovšem takový scénář nedokázali ani představit, o životy jsme se nepřipravili, a tak jsme si to všechno mohli naplno "užít". Kromě dobrého pocitu jsme získali několik bonusových vrásek a možnost jednou svému dítěti psovi tohle vše vyprávět jako takřka hrdinskou válečnou historku.

Plán byl následující: překládat se bude už od Vánoc, protože si nejen nadále nehodláme poškozovat zdraví, ale také plánujeme napsat diplomky, odstátnicovat, zařídit svatbu a vzít se, u toho pracovat a... nakonec se k tomu přidalo i stěhování, malování a částečná rekonstrukce. Astrak měl navíc dopřeložit knihu, takže se příprav nemohl plně účastnit, jeho povinnosti jsem tudíž s občasnou pomocí převzala já. Letos se to ovšem navíc celé zkomplikovalo a zašmodrchalo, což jsou v podstatě jediné dva eufemismy, které mě napadají, než mi na mysl začnou přicházet méně vhodná a více peprná slova. A tak šly do kelu moje plány, konkrétně ukončení školy. Ano, mám divné priority. Na překladech se dalo začít pracovat až nějaké ty dva měsíce před akcí, neměli jsme lidi a tituly pro překlad nebyly z nejlehčích – konkrétně Vražedný orgán se svou terminologií generativní gramatiky a podobnými chuťovkami zabral jen na překlad přes 40 hodin. Čili týden u toho Astrak proseděl místo toho, aby se připravoval na státnice, které má za dva týdny. Noční práce standard. Když jsme se za celý den zastavili před půlnocí, byli jsme nadšeni.

Když se mistr Japonec utne

Překlad byl tedy mnoho týdnů až měsíců trvající utrpení, přesto měl ovšem určité světlé chvilky, kdy nás filmy, samozřejmě neúmyslně, neb jsme nepřekládali žádné komedie, rozesmály. Pojďme si v tomto ohledu trochu popovídat například o tom Vražedném orgánu. To vám je totiž film opravdu kouzelný tím, jak ho zasadili do naší vlasti, konkrétně do Prahy. Pro Japonce absolutní exotika, Čech se ovšem může na několika místech opravdu pousmát, a to například jménům. Jedna postava se totiž jmenuje Lucie a druhá, "ryze česky", Lucius, což dalo za vznik perfektní výměně: -Ahoj Lucko! -Čau, Lucie. Pod vousy si mohl našinec pobaveně vyfouknout vzduch třeba při pohledu na fotku v krojích, kterou má hlavní postava na stolku. Vždyť to je přece u nás běžné, že ano. Pobavil rovněž módní časopis Módní časopis nebo lehce nevychytané upozornění z metra, kterého si povšiml Christof. Upozorňuji, že se má film odehrávat v roce 2022.


Tramvaj číslo 52 rovněž nejezdí ve dne, ale jinak se nám kluci japonští posnažili, když tedy zrovna nemusel hlasový herec hlavní postavy mluvit česky. Hlášení z dopravních prostředků namluvila Češka, takže bylo v pořádku, zato Júiči Nakamura si s naší mateřštinou neporadil zrovna nejlépe, jakkoliv mu s výslovností shodou okolností pomáhal Astrakův kamarád Žabista. Opravdu doteď nevíme, co přesně se herec pronásledovateli pokoušel sdělit, tedy spíše jakých slov k tomu užil.

Další nezapomenutelnou premiérou byl Japonský masakr motorovou pilou. Ten film je tak ohromně nízkorozpočtový, že když potřebovali tvůrci na scéně hromadu kostí, očividně přihodili i takovou tu sdrátovanou kostru, již známe z hodin biologie. Jinak je to ale jeden z těch filmů, které jsou tak hloupoučké, až jsou vlastně naprosto skvělé a vtipné, takže kdo se přišel podívat, určitě neprohloupil.


Na Animefestu


Kde jsme letos strašili

Na místě jsme byli o mnoho hodin dříve a po dlouhém zevlování v Artist Alley u stánku Eldy a Shina jsme začali hned Zahájením. Letošní téma bylo podle mě skvěle pojaté a i promítané video se mi líbilo více než kterékoliv předchozí. Písnička má neuvěřitelně vlezlou melodii, to by jeden nevěřil, Astrak nicméně trochu trpěl poslechem textu.

Dále jsme zavítali na Festovní koncert, novinku v programu, který nás tedy nadchl. Všechna vystoupení byla opravdu působivá, tedy až na jedno, u kterého jsme všichni jen hleděli, na rtech ztuhlý zdvořilý úsměv, v hlavě myšlenku o koncertě v lidové škole umění a přání, aby už následovalo další číslo. Astrak hrdinně mlčel, držel se a pouze vyfukoval vzduch nosem. Například slečna s ukulele ovšem měla prostě úžasný hlas, na který vzpomínáme doteď. Myslím, že při poslechu jejího zpěvu měl nejeden člověk v sále regulérní husí kůži.

Grekova sobotní Geneze anime openingu a endingu byla rovněž tak povedená, že ani Astrak neměl žádné připomínky, což má samo o sobě velkou výpovědní hodnotu. Na druhou stranu, za správnou odpověď jsem vyhrála sáček Bonparů, na které si v poslední době navykl, takže to mělo třeba co do činění s tím. Já bych drobnou výtečku měla, když tedy Grek stále žádá o ten feedback: za prvé stále ten přetrvávající nešvar s anglickými přepisy. Tady už se v podstatě nedá absolutně na nic vymlouvat, i ČSFD už máme primárně v českém přepisu, takže je teď dohledatelné komplet všechno. Za druhé by neškodilo si zkontrolovat výslovnost cizích slov. Z přednášky si konkrétně nepamatuju, co mi zrovna vadilo, ale třeba na Zakončení zaznělo francouzské femme fatale jako [feme fatal], přičemž správně je [fam fatal]. Ale jinak jistě víš, Greku, že jen hnidopiším a chci, aby i tvá výslovnost ladila s tím, jak učeně zní všechno ostatní na tvé přednášce, že?

V sobotu jsme zvládli ještě i Jak na Japonsko v podání Zízy a Fishe, kteří tam nedávno strávili tři týdny a mohli se tak podělit a mnoho aktuálních praktických informací a zážitků z cest. Kromě výše zmíněného pozornost divákovu udržel hlavně Fish se svým nadšeným, skoro bych řekla až vačkářovitým vyprávěním o všech světlých stránkách Japonska v porovnání s temnotou naší republiky. Bylo to sice trochu přehnané, ale na druhou stranu kouzelné, vtipné a dobře se to poslouchalo. A dokonce i nějaké ty drobnosti posluchačům se Zízou dovezli!

Kdo tedy čekal kousavé recenze špatných přednášek, tentokrát přišel zkrátka, protože jsme šli na jistotu. Na nic dalšího nebyl čas, jakkoliv jsme pár kandidátů měli vyhlédnutých. 
 

Podomní prodejci hadr

Návštěvníků s cedulkou "FREE HUGS" v různých obměnách bylo letos snad několikrát více, než jiné roky. Nic proti nim nemám, v minulosti jsem jejich služeb při potřebě lidského kontaktu párkrát využila, ale letos mi připadali s prominutím snad jako nějaká sekta. Když něco nabízím, musím přece počítat s tím, že odpověď může být jak kladná, tak i záporná. Pokud tedy potenciální oběť objetí odmítne, není na místě tvářit se, jako by freehuggerům vyvraždila celou rodinu včetně strýčka z pátého kolene. Případně rozhodně není na místě na nic netušící nebožáky zezadu skákat a bez zeptání je přepadávat! S tímto jsem se bohužel osobně setkala hned 2x. Když na mě huggující klučina zezadu skočil, byla jsem tak zmatená, že jsem ani nezareagovala, to samé Astrak. Škoda, že na něj ani nestihl vrhnout vražedný pohled nebo mu nějak fyzicky naznačit, že tohle není zrovna košér. Když na mě ovšem skočila jeho kamarádka, už jsem se tedy alespoň otočila. A dostala jsem ramenem do ohryzku.


Památné okamžiky

  • Fotograficky jsme znásilnili Christofa. S Grekem mám zase video, jak dojíme krávu. Tyto materiály k pozdějšímu vydírání mám dobře schované a jsem kdykoliv připravena je použít. Fotomontáž Cathyiny skvělé momentky, "Grek and Shoulders", zase pouze čeká na můj volný čas a tedy i svou realizaci!
  • Donutili mě k rozhovoru, měla jsem z toho málem infarkt.
  • Dostali jsme medailonky (a nakonec si je ukradli – kdyby se někdo divil, kam po Zakončení zmizely). Hintzu dostal skvělý nápad, jak to zařídit, abychom se všichni cítili o něco méně nedoceněně, a zřídil jakousi zeď slávy, mnou překřtěnou na Zeď nářků, která návštěvníky informovala o tom, co jsou vlastně organizátoři zač, jak vypadají, za co jsou zodpovědní a jak fungují mimo AF. Kdo by nás poznal či pochválil, mohl pro svou frakci získat body. Spoiler alert: nepoznal nás ani nepochválil nikdo. Návštěvníci jsou tedy buďto absolutně nesoutěživí, nebo se k nim tato možnost nedonesla. Možná jsem ale prostě jen v davu snadno přehlédnutelná.
  • Během Zakončení jsme zjistili, že si na nás hintzu s Christofem nachystali spletitý plán. Když se nám od Veroniky jakožto opomíjené sekci dostalo poděkování za tvorbu titulků, všimla jsem si, že hintzu nějak kývá, aby mi dali mikrofon, a začala jsem čichat nějakou zradu. Ale že si nás tedy vytáhnou do světel reflektorů kvůli tak krásnému gestu, to jsme tedy opravdu nečekali a ještě jednou za to opravdu od srdce děkujeme.


Jak se nám fungovalo

Lidí letos dorazila hromada, opravdu šlo už od oka poznat, že jich bylo o mnoho více než loni. Překvapivě, snad díky nově zřízenému cosplay zázemí, bylo letos všude pěkně čisto a nikde se ani netvořily neprostupné chumly. Fronty byly dlouhé, ale přiznám se, že nám s našimi skvělými předbíhacími BOSS cedulkami opravdu nevadily. Návštěvníkům snad život usnadnil stream v A1.

Miluju svého AF draka, ale mám zrovna jeden z těch "retardovaných" kusů. Na animefestím stánku jsem se dívala, že půlka dráčků majestátně stojí, zatímco druhá polovina kašle na okolí a přepadává na čumák. Samozřejmě mám neschopného draka z druhé skupiny, ale stejně je roztomilej! (insert Galavant's I_have_a_dragon.gif)

Co se stravování týče, docela se nám letos líbily ceny v tom stánku s japonskými sladkostmi. Nebo jsme si prostě jen našli velmi výhodnou krabičku moči, ve které jeden kousek vyšel na pouhých 10 Kč. Tím pádem jsme toto následně mlsali po celou dobu trvání festivalu, kdy jsme se zrovna nechtěli trmácet do Forky's, a pro mě to byl docela lifesaver, protože mě nepřipravenou zaskočil fakt, že letos nebylo k dispozici orgovské veganské jídlo. Fňuk. Astrak to měl se stravováním trochu pestřejší a najedl se více. Tvrdí ale, zmiňuje Láďu Hrušku, že to, co stánek s jídlem před Rotundou prezentoval jako "rámen" opravdu, ale opravdu rámen nebyl. Očividně jeli na způsob Babici, tedy "když nemáte maso, hoďte tam levnej párek".


Přestože jsme byli nevyspalí a celkově docela schvácení vlivem jak předchozích namáhavých týdnů, tak i víkendového ubytování (letos jsme sice bydleli v rekonstruovaném kolejním bloku, plísně bylo ovšem podobné množství jako loni, a navíc Astrakovi nedali polštář), letošní Animefest jsme si užili snad nejvíce v historii festivalu. Chtěli bychom samozřejmě klasicky poděkovat všem, kdo si s námi přišli popovídat a přesvědčivě se tvářili, že nás rádi vidí. Moc jsme si to s vámi všemi užili, jste úžasní!

pátek 4. listopadu 2016

Salon doma, Korea na tvářích a šneci v krému (Purederm a Skinlite review)

Světe div se, ale někteří sem dle statistik stále chodí kvůli recenzím kosmetiky, takže co s tím? Dnes se tedy s blogem vrátím ke kořenům. Přestože už z Koreje krom stálic moc kosmetiky neobjednávám a spíše dávám přednost přírodním produktům, když mi byla milou paní reprezentující internetový obchod Salon doma nabídnuta možnost vyzkoušet kombinaci obého, s nadšením jsem souhlasila. E-shop má totiž ve své nabídce mimo jiné i korejskou kosmetiku značek Purederm a Skinlite, které sice nepatří k těm "nejprofláklejším" výrobcům, co se člověku při spojení "korejská kosmetika" vybaví, o to víc mě ale lákalo je vyzkoušet. A tak mi jednoho dne domů dorazil krásný slavnostně zabalený balíček, až jsem se cítila, jako bych snad měla narozeniny.

Mnohé z výrobků jsem zkoušela nejen na sobě, ale i muži. Něco také připadlo i máti, takže jsem ve finále testovala na obě (teď mě Tumblr nenávidí) pohlaví, různé typy pleti i věkové kategorie. Z jejich sortimentu jsem si vybrala dvoje pásky na nos, dva typy masek na obličej, masky na nehty a čistící ubrousky. Jak jsem tedy byla spokojená? Proč se mi po prozkoumání produktů děsem roztáhla má grammar nazi očka? A co na to Astrakův nos a šneci?


Jedny pásky na nos jsem si záměrně vybrala od značky Skinlite, druhé od Puredermu. Jednak pro porovnání, za druhé se domnívám, že to Astrakův nos ocení. Musím upřímně přiznat, že jsem k nim přistupovala se značnou skepsí, protože s podobnými produkty nemám dobré zkušenosti. Vesměs to bývá jen provětrání peněženky a čtvrthodinové čekání na to, aby si člověk vyčistil pět a půl póru.
Bílé čistící pásky od Skinlite jsme testovali jako první a nadchly. Zachytí toho opravdu požehnaně a navíc člověka i na chvíli zabaví – natáčení právě sloupnuté pásky proti světlu a zkoumání nově vytvořených stalagmitů je fascinující. Šedé pásky od Puredermu obsahují částečky z dřevěného uhlí a lískových ořechů. Zachytily toho sice o kapánek méně, ale stále je to výborná "úspěšnost" a i je bych proto nadšeně doporučila, přestože se šedý nános z nosu odstraňuje hůře než bílý. Zejména proto, že na rozdíl od pásek od Skinlite neobsahují parabeny.
Na produktech mě mimochodem zaujaly i vtipně napsané české popisky ("oběmi rukami", "stvrdnout"), které bych tedy doporučila předělat, protože to není zrovna nejlepší vizitka, mít na výrobcích takové češtinářské boty, které by leckteré učitelce češtiny rozpulzovaly žílu na čele. Ona to ale ostatně není moje jediná výtka ohledně českých návodů k použití, jak laskavý čtenář bude mít možnost dále zjistit.


První z masek na obličej, které jsem vyzkoušela, byla okysličující pěnící maska s výtažky z borůvek od Skinlite. Když jsem hutný průsvitný gel nanesla na pokožku, potěšila mě jemná příjemná vůně. Po nanesení maska během několika vteřin zpění a upřímně, je s ní sranda. Je legrace si bublinky vmasírovávat do obličeje a ňahňat se v nich, sledovat, jak to znovu pění... probudilo to ve mně vnitřní dítě. Trochu hůře se díky své konzistenci umývá, ale pleť po ní vskutku vypadá jasnější a čistější. Ve složení nenajdete parabeny, ale zato naopak třeba výtažky z meruňky, papáji či extrakt z bambusových výhonků, což rozhodně potěší. Stejně tak je prima, že je balení na dvě použití.
Pozastavila jsem se ovšem nad českým návodem, protože když jsem si přečetla, že mám "nechat masku volně působit", opravdu mi to příliš neporadilo. Anglická verze uvádí, že mám "počkat, dokud maska nezpění", což je poněkud směrodatnější. Je ovšem pravda, že ani ten anglický návod není dokonalý ("make sure dry your face and hands") a ideální by asi bylo přečíst si to korejsky.

Druhá maska, opět od Skinlite, byla levandulová kolagenová maska s vitamínem E. Napříč poněkud děsivým varováním (dva řádky návodu x pět řádků varování, jak produkt nepoužívat a kdy vyhledat doktora) jsem si na sebe buničitou masku na 20 minut připlácla. Zpočátku jemně pálila, což bylo asi způsobeno tím, že jsem neměla ksicht v nejlepším stavu, což ovšem brzy vystřídal příjemný chladivý pocit. Výsledek mě nadchnul, pleť po masce vypadala opravdu skvěle, pokud bych měla použít řeč reklam, tak "hydratovaně", a byla heboučká jako to často přirovnávané dětské pozadí. I v případě, že vás myšlenka pozadí místo obličeje neláká, tohle opravdu CHCETE, věřte mi.
I zde jsem v instrukcích narazila na nějaké ty prohřešky proti češtině v podobě spojení "v případě přecitlivění na..." a chybné interpunkce.


U masek ještě na chvilku zůstaneme, ale přesuneme se z obličeje k nehtům a značce Purederm. Tyto hydratační a výživné nehtové masky jsem původně zamýšlela pro muže, ovšem výrobce mínil jinak, protože jak napovídá už samotná fotka na balení, masky jsou určeny na ženské prsty. Očividně navíc na drobné asijské prsty, protože přestože bych řekla, že mám štíhlé ruce s útlými prsty, dostat masky na palce chtělo trochu snahy. Z ostatních prstů naopak odpadávaly, přestože bylo v balení více velikostí, takže to opravdu chce v klidu sedět a relaxovat. Upřímně musím přiznat, že mi příliš nevyhovovala jejich silná parfemace, která mi strašně připomínala něco, čím se vonívala babička, ale když tohle člověk překousne, výsledkem jsou opravdu pěkné vyživené zářivé nehty. Masky byly navíc i po použití stále vlhké natolik, že by si je klidně mohl někdo nasadit po mně a využít je také.

Posledním produktem, který jsem otestovala, byly čistící pleťové ubrousky s tea tree olejem. Fungují, jak mají, není jim vyloženě co vytknout, snad jen trochu vysušují. Nejspíš je to tím tea tree olejem, který má toto v oblibě, na cesty každopádně super. Složení s vitaminem E, výtažkem ze zeleného čaje a z aloe vera také rozhodně potěší.

Kromě samotných produktů mi dorazila i hromada vzorečků. Protože byly všechny testery na anti-aging krémy, zde přišla do hry máti. Jelikož byly navíc vzorečky na výrobky francouzské firmy Mincer v polštině, alespoň si početla. Otestovala tedy mimo jiné i vzorky šnečí kosmetiky Natural Snail značky Victoria beauty.
Hlemýždí sliz se už roky drží na předních příčkách co se oblíbenosti ingrediencí týče a asi jen málokdo dosud tento trend nezaznamenal, přeci jen fotky Korejek s hlemýždi na obličeji oblétly svět. Jakkoliv odporně to zní, obsahuje totiž několik látek, které regenerují pokožku, mimo jiné třeba kyselinu hyaluronovou. Může tedy člověku pomoct v boji proti vráskám, striím, drobným rankám a akné. Zatímco evropští výrobci údajně s obsahem extraktu sekretu ve svých produktech poněkud šetří, korejští výrobci filtrátu do svých výrobků přidávají mnohem více a třeba taková moje oblíbená Missha udává obsah až 40 %.
Přestože měla tedy máti ze "šnečích" vzorečků respekt, po použití si krém chválila s tím, že je velmi příjemný a není vůbec mastný, rychle se vstřebává a pleť je po něm hedvábná. Vadila jí ovšem silná parfemace. Mladší zatím od pohledu není, ale to by přeci jen asi chtělo plné balení, jehož koupi právě zvažuje.

Ze všech produktů mám opravdu radost, značky Skinlite i Purederm mě velmi příjemně překvapily. Nejvíce mě nadchly jejich masky na obličej, i přes ty hrubky a chyby v návodech (ty jsou mimochodem i v těch pěkných růžových papírech s informacemi o produktech a opravdu bych doporučila dát to někomu na korektury, aby tiskařskému šotkovi zatnul tipec), protože tady přeci jen hodnotím kosmetiku a ne češtinu. Nákup ze Salon doma proto můžu doporučit hned z několika důvodu: stránky jsou přehledné a pěkně se na nich prohlíží i objednává, komunikace je na jedničku, balík přišel bleskově a byl zabalen tak, že by přežil i apokalypsu. Výrobky jsou kvalitní a hlavně – na rozdíl od známějších korejských značek je na eBay levněji neseženete, nákup ze Salon doma se tedy i finančně vyplatí.

neděle 30. října 2016

Akicon 2016

Filmy a seriály jsme přeložili, korektury jsme udělali, vlak zarezervovali, ubytování domluvili, na Akicon jsme se těšili. A potom donesl Astrak domů bacila. A jako správný partner se o něj v duchu „co je mé, to je tvé“ s láskou podělil. A tak jsme si letošní Akicon užili pouze ve formě živého vysílání z Velkého sálu. Přestože jsme tedy nemohli být na místě, já už mám za všechny ty roky takový trénink, že jsem schopná napsat report snad i z uklízení koupelny. Tož proč bych nesepsala jeden o Akiconu očima diváka u streamu.

Na Twitchi jsme se v duchu letošního tématu „WTF“ plně vžili do role typického Čecháčka, který sarkasticky komentuje veškeré dění v televizi, protože on by přece zvládl všechno lépe – od politiky až po krasobruslení – a házeli do pléna ironické zlé komentáře, poznámky ke špatné transkripci, nadšený výskot, nejrůznější memy a spoustu řečí o mýtickém Slav squatu. Pokud sem tam dorazil nějaký mudla, musel být asi upřímně zděšen, leč při podrobnějším prozkoumání příspěvků postovaných naším Klubem Překritických Bestií, kdy se řeči o opiu, krátké odtečkované a odvykřičníkované glosy a podobný odpad mísily s informacemi o tom, kdo kdy čůral či co vařil, a výkřiky, že chceme Večerníček, snad brzy pochopil, že nás opravdu nelze brát vážně. A stejně mě za to ten nahoře ztrestal, nezabrala mi antibiotika a přišla jsem o hlas. Pojďme to tedy celé zabalit do nějakého normálního hávu a skutečné lidské řeči a shrňme si program v hlavním sále na letošním Akiconu 6102.

Pátek

Jako první jsme se sešli u Grekovy Architektury japonského školství, což byla typicky „grekovská“ skvěle přednesená, informativní a zajímavá přednáška o... školních budovách. Zatímco jiní mají problém odříkat přijatelnou přednášku na sebedohledatelnější téma, o Grekovi si po tomto ročníku začínám myslet, že by publikum dokázal strhnout i vyprávěním o použitém sáčku od čaje. Trochu jsme se akorát pozastavili nad jednou drobnou fabulací o údajném vzniku hierarchického vztahu senpai x kóhai, co má ale jinak člověk furt vymýšlet za kritiku. Greku, jsi skvělý, ty to víš, my to víme, a tak se ti můžeme nanejvýš ještě tak rýpat v té ošklivé anglické transkripci, kterou mimochodem používali ve svých prezentacích letos skoro všichni, až nám to žíly trhalo. Děláte to schválně, že jo?

Plnou pozornost jsme poté zaměřili až Christofa a jeho Rok s Animefestem, protože nás zajímalo, zda se o přípravách na tento con dozvíme něco nového a jestlipak vůbec existuje způsob, jak posluchačům dostatečně vysvětlit, kolik práce stojí za takovým festivalovým mamutem, jehož přípravu publiku Christof přibližoval měsíc po měsíci. V průběhu poslechu jsme také samozřejmě čekali na jakoukoliv zmínku o překladatelích, tedy o „Astrakovi a jeho otrocích“, která v tomto případě přišla až někde u března. Ještě, že to tak v reálu vesměs nebývá, jinak by se asi fenomén karóši rozšířil i do našich končin! Celkově pěkné, zajímavé.

Angiina Lekce anglické japonštiny mě příjemně překvapila svou propracovaností i tím, jak Angie dokázala rychle přepínat mezi angličtinou, češtinou a japonštinou s patřičným přízvukem. Přestože jsme čekali nějaké vtipné případy "engriš", všeobecně to byla spíše hodina přepisu do katakany pro pokročilé. Všechno podáno hezky a zábavně, leč poněkud moc rychle. Pomaleji by se sice tak obsáhlé téma nedalo za 60 minut zvládnout, při dané rychlosti ale zase nebylo vůbec možné ho vstřebat. Jelikož to byly takřka do písmene věci, které děláme se studenty v rámci klidně dvou tří hodin a neustále je poté opakujeme, neb to není zrovna nejsnadnější kapitola, nejsem si jistá, zda si z toho i napříč důkladné přípravě ze strany Angie průměrný divák odnesl něco víc než celkový dojem „Japonci divně píšou a mluví“. Pokud někdo všechny informace nasál jako houba a křivdím mu, samozřejmě se omlouvám.

Zlatý hřeb večera nám, bohužel nejspíš neúmyslně, připravil Toyotomi se svým WTF Dálného východu. Teď se omlouvám, že na něj budu už podruhé zlá, ale nemohu jinak. Ono to je totiž blbý, když jde někdo prezentovat historická fakta a informace, u kterých to chvílemi vypadá, že si je jen letmo prohlédl na Wikipedii a souvislosti následně vyvodil sám, před skupinku natěšených japanologů, co z toho státnicovali, a před Zízu, která zná i historii okolních zemí jak když bičem mrská. Kdybych se měla snažit opravit všechny historické nepřesnosti či přímo chyby, bylo by to nejspíš na samostatný článek. Slov a headdesků nám nestačilo, a tak jsme od zmínky o opiových válkách začali vinit právě drogy. Zíza měla chuť rozdávat facky, fish údajně plánoval skok z balkonu, Astrak přednášejícího překřtil na 時をかけるトヨトミ a společně jsme házeli oči v sloup a jedovaté poznámky do chatu u streamu. Když Toyotomi začal ke konci přednášky v reakci na hlášení na rozhlas křičet „jděte do prdele“, či se nahlas rozhodoval, zda může „počítat Japonsko jako Západ“, bylo jednodušší vysvětlit si to právě těmi opiáty. Možná měl ale Toyotomi prostě jen mysl trochu jinde vzhledem k tomu, že dva z jeho přeřeků vyústily v „penetraci“ a „m*dání“. Na příště určitě doporučuju důkladnější studium dané tématiky.

Sobota

V sobotu jsem se vyhrabala z postele na minutu přesně právě na Zízinu přednášku Džun'ičiró Koizumi – premiér lví srdce, která byla letos první ze dvou ukázek, jak má naopak podání historického tématu vypadat. Přednes skvělý, vědomosti obrovské, nebylo vůbec co vytknout. Právě ten kontrast vytvořený Zízou mě patrně vede k tak příkrému hodnocení Toyotomiho, protože s jeho výstupem měla společný snad jen ten vtipný přeřek (roze*írat). Na Twitchi jsme proto mohli akorát chválit a rozebírat The Legend of Koizumi, takže se stavím za to, aby příště Zíza zapojila více přežbleptů a historických nepřesností. Alespoň tím utvoří spravedlivé podmínky pro ostatní přednášející.

Zatímco šel muž sehnat potravu, zhlédla jsem i Cosplay soutěž, když už jsem nestihla Cosplyš, a byla nadšena cosplayem Rudolfa II.!

Následovali Japonci a deštníky v podání Lusi. V první části přednášky jsme se dozvěděli něco o vzniku i výrobě takového paraplete (tolik práce!), podívali se také na několik moderních modelů a zjistili, jak odlišný je japonský přístup k deštníkům – to vše bylo moc zajímavé a dobře podané. Ke konci přednášky se potom Lusi divákům snažila ilustrovat kulturní přínos či oblibu deštníků na jejich výskytu v nejrůznějších anime a filmech, což už mi osobně ale přišlo jednak jako sice pěkný, leč náhodný výběr, za druhé pak docela jako mírná nadinterpretace, neb přeci kde prší, tam je deštník, a to jak na Západě, tak na Východě. To bychom taky mohli vzít na ukázku Zuzanu Norisovou, jak zpívá ŠŠŠ a tvrdit, jak moc si i Češi váží svých paraplíček, že je dávají takto na odiv do filmu. Celkový dojem nicméně pozitivní, Lusi i nadále považuju za jednu ze svých festivalových stálic.

Během Improv Show jsem se rozhodla vařit, protože tato část programu mě jednak jednoduše nezaujala, za druhé mi připadalo, že jsme už viděli i lepší, za třetí jsem nepochopila, proč je takhle v sobotu odpoledne ve Velkém sále, a za čtvrté to pro mě jakožto pro člověka u streamu ani nebylo možné sledovat, protože měli na pódiu snad jen jeden funkční mikrofon. Ve finále jsem tak krájela zeleninu, když tu se z ničeho nic z notebooku ozval hurónský řev a pak dvacet minut ticho. Následoval falešný zpěv, čtvrt hodiny ticho, hlasitý výkřik, dlouhé ticho, improvizovaná báseň. Nu, doufám, že to pobavilo alespoň diváky v sále, nás (ani ostatní on-line diváky, jejichž počet se v tu dobu drasticky zmenšil) bohužel ne.

Byli jsme tedy rádi i za krátký Křest Mantazínu, který jsme konečně slyšeli. Takový program pro kreslíře je pěkný, říkali jsme si, a jakožto překladatelé hlasujeme i o něco pro nás. Něco si přeložíme, vypálíme na CD, polijeme CDčko mlékem… nebo my ty titulky napříště nějak hezky duhově zpracujeme, to by neprošlo? Taky si chceme něco vydražit za tak vysokou částku, fňuk.

Při sledování AJ-DO-RU nás překvapila neuvěřitelná vlídnost a laskavost poroty, která tak vytvořila přátelskou atmosféru vyvažující naši vlastní debatu, výkony některých soutěžících (ta Edith Piaf byla neskutečná), ale na druhou stranu taky i ne zrovna nejlepší výběr písní ze strany jiných či občasná nepřipravenost. Na zabavení ale skvělé, jen jsme raději trochu, pro zachování dobrých sousedských vztahů, ztlumili zvuk.

Z Dražby pro charitu jsme neměli nic, DanQ si nevzal mikrofon :(

Protlakshow byla vynikající. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, jak roztomile (snad je tím nějak nepohoršuju) Trojhlavá saň v tom svém převleku vypadala a jak se nakonec z Lygasta vyklubal zábavný host. Bylo to vtipné, bylo to plné emocí, hollywoodská romantická komedie hadr!

Následovala hintzuova přednáška Srsly, komunito? WTF?! Na tento bod programu jsme se všichni z celého dne těšili jednoznačně nejvíce, pocity jsem z něj ale nakonec měla rozpačité. Myslím, že za to mohlo hned několik faktorů:
Za prvé, očekávali jsme ucelenou přednášku, ale hintzu udělal takový amalgám několika témat, ke kterým se už například v minulosti tu a tam vyjádřil, které mu proběhly Facebookem nebo které jsme shodou okolností tak jako tak už viděli na internetech. Za druhé se je snažil dát do souvislosti s českou otaku komunitou, což dle mého ne vždy fungovalo. Za třetí, hintzu testoval použití webu Sli.do, kde si tak mohli diváci v průběhu přednášky naťukávat dotazy, pročítat otázky jiných a lajkovat ty, co se jim zalíbily. Z toho ovšem vyplynula situace, kdy jsme byli všichni na onom webu a na bedlivé poslouchání hintzua a snahu pochopení souvislostí nám mnoho mozkové kapacity nezbývalo. Ve finále vím, že se mluvilo o mozku, o nějakém předávání cen, něco se znásilněním, kauza blackface… ale jak se to sebe vzájemně týkalo, to už netuším. Jakožto aktivní posluchač jsem totiž psala, četla, lajkovala otázky, a nakonec i hlasovala v anketě, když se objevila. Ano, to jsem byla já s tím dotazem, kolikrát denně se máš rád, když ses nad tím tak mile rozplýval, prosím nezabíjej mě. Rovněž děkuji Sušence za nesmazání.
Osobně jsem tedy proti tomu, aby se Sli.do při přednášení více zapojovalo, přestože hintzu zněl docela potěšeně tím, jak se krásně osvědčilo. Co už ale nejspíš neviděl, byl ten dotaz „Ale je ti jasné, že tě teď nikdo nebude poslouchat, že jo?“, který se poměrně dlouhou dobu držel na první příčce. Nebo možná kdyby diváctvo vědělo, že budou otázky na konci z nedostatku času stejně jen letmo proletěny, neinvestovali by do nich tolik času. Chudák spammer, co tak toužil znát hintzuovu váhu! Ve finále jsem si tedy kromě několika zajímavých a dobře podaných, leč logicky nepropojitelných informací odnesla akorát to, že se publikum chvílemi až z 18 % skládalo z Astraka.


Dál už jsem příliš nevnímala, Twitch nám tu běžel spíše jen jako zvukové pozadí a přednáška WTF? Kdo to je? od Arakangy a Hoples ve mně zanechala akorát vynikající slovní spojení „semeniště mpregu“.

Neděle

V neděli se mi podařilo vzbudit už na Erotiku a sex v japonské kultuře od Clover a jsem za to moc ráda, tento bod programu byl totiž právě tím druhým zmiňovaným příkladem kvalitně připravené a skvěle přednesené přednášky s historickým tématem. Vážně jsme si pomlaskávali, akorát jednu výtku mám. Tady nám totiž anglický přepis napáchal reálné problémy a ne jen nějaké ty přehlédnutelné zpřetrhané žíly. Clover ve své přednášce preferovala anglickou transkripci, ale místy se jí tam vyskytl jakýsi hybrid. Takové „kabukičo“ byl třeba patrně mišmaš „kabukichō“ a „kabukičó“, to je ale vlastně drobnost. Když ovšem Clover hodnou chvíli mluvila o slově „nenja“, které měla v prezentaci uvedeno takto anglickým přepisem, leč četla ho nikoliv s „dž“, což by bylo správně, ale s obyčejným českým „j“... tam už to nadělalo paseku, protože je to naprosto jiné slovo, takže na to prosím pozor.

Songohanova přednáška Čím divnější, tím lepší, mi připomněla takové ty zjednodušené přednášky „pojďme si prohlížet obrázky o Japonsku“, kde se hraje jen na vtipnost a které můžeme znát i z jiných českých conů začínajících na písmeno A. Jakože ano, některé ty věci jsou typicky japonské, třeba ony televizní soutěže, ale mnoho věcí, které Songohan prezentoval jako takové ty typicky-japonské-WTF-šílenosti-haha jsou běžné i jinde po světě, od prodeje použitých kalhotek na internetu až po ty turecké záchody. Kdybych byla mladší, asi by se mi to líbilo, ale asi už jsem na to moc stará a kousavá.

Grekův Vliv anime na růst pšenice byl prostě fantastický. Masterpiece. Pro rozsáhlejší feedback nechť si případný zájemce znovu přečte třetí odstavec v tomto článku.

A pak už nás čekalo jen zábavné Velké vyhlášení výsledků soutěží a Zakončení Akiconu.

Celkově hrozně moc děkujeme za možnost sledování programu na internetu, letos byl opravdu povedený a rozmanitý. Twitch byl podle nás sice docela překvapivá volba a měli jsme s ním více technických problémů než při sledování přenosů na Youtube, kde se nám nic neseká a nemáme takové zpoždění obrazu, člověk si nicméně po chvilce zvykl a užíval si to tak jako tak. Když nám tam čas od času dorazil nějaký anime festivaly nepolíbený člověk, který nechápal, co tento přenos dělá na Twitchi, byla navíc zábava. Jednoho nebožáka jsme kupříkladu drželi skoro hodinu u monitoru tvrzením, že je to přeci přednáška o hře „Vliv anime na růst pšenice“, jindy mi zase někdo přišel nabízet sex a posílat mě k plotně, tu zase Astrak zažil emotivní setkání se spolužákem ze základky… rozhodně to bylo pestré.

Co se jinam nevešlo:
Záchod jsme měli po celou dobu konání Akiconu čistý s dostatkem papíru, drhlo to akorát v pátek, protože jsme se na svátek nemohli kvůli nemoci zásobit. Jídla bylo, opět s výjimkou pátku, taky dost. Wi-fi fungovala tento rok skvěle. A všude bylo plno místa na sezení i ležení. Prostě tip ťop!

středa 28. září 2016

Jak si bratr Japonku našel

(Ano, volné pokračování dávného Jak se mi z bratra otaku stal, to už je let.)
Máti se s námi nikdy nenudí. Je to zvláštní, jak se občas věci sejdou, neb to má momentálně tak, že si jedno její dítě s vystudovanou japanologií bude brát jiného študáka japonštiny a její druhý potomek si (snad inspirován kamarádem, který si z Číny přivezl nevěstu) tu a tam létá do Japonska za přítelkyní. Jelikož už je bratr pracující člověk, vycestuje si třeba jen na týden, zkrátka když dostane dovolenou. Cena letenek patrně dobře placené programátory nezajímá. Nevěřícně na tento vysoce neúsporný způsob cestování hledím svým chudým studentským pohledem.

Co z toho ovšem plyne pro mě je občasný přísun nějakého toho omijage, hehe. Nejlépe ve formě maččových pamlsků. Kouzelné je navíc japonské chápání dárků v porovnání s tím naším západním. Japonci si totiž dárky vyměňují velmi často, ale bývají to spíše praktické předměty, když už si tedy rovnou při určitých příležitostech nedarují obálku s penězi.

Když tedy bratr máti podal dva krásně zabalené dárečky s tím, že jí je posílají rodiče jeho japonské drahé, a že je to z nějakého tuze drahého obchodu, byla máma nadšená. Se zatajeným dechem je rozbalila. Domnívala se, že se jedná o nějaké ubrousky nebo dečky a ukázala nám s Astrakem štítky s návodem k použití, abychom jí tuto domněnku potvrdili. Nope. Jsou to víceúčelové utěrky. Je libo hadry? Je libo prachovky? Sto a jeden způsobů úklidu, to vše v jednom kusu látky! Smáli jsme se velice.


S omijage, dárečky z cest, se teď u nás celkově roztrhl pytel. Velu v Japonsku přes léto dobrovolničila v rámci programu WWOOF a podělila se o vyprávění u fotek a sušenky z kinako, mouky z pražených sójových bobů. Pevně věřím, že se s námi časem podělí i o článek. A kamarád Jakub se nám zase vrátil po semestru v Tokiu se sladkostmi a knihou pro Astraka. Tou je samozřejmě jeho oblíbená Ginga Tecudó, nad kterou teď u korektur trávíme večery. A rána. A odpoledne. Ugh.
Mijazawa je celkově najednou snad všude. Přemýšlím, zda je to stejný fenomén, jako když se člověk naučí nové slovíčko a najednou ho slyší odevšad. Dokonce i v prvním dílu jednoho anime, jež budete moct vidět na Akiconu a které se ke mě dostalo předevčírem na korektury, si v hodině četli Violoncellistu Gaucheho. A to už člověk vážně jen sedí, hledí a přemýšlí, odkud ty věty proboha zná.
Jakub se náhodou trefil i do jedněch slaných švestkových bonbonů, které jsem si kdysi koupila v Japan Centre v Londýně, a tak jsem to mlsání měla takové vzpomínkové. A tak se nemusím ani hnout z místa a mám přísun dobrot. Přeci jen, když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Ely. A nebo k máti. Už jsem zvědavá, jaké další náčiní k úklidu domácnosti dostane příště.

Ty červené bonbony určitě někdy vyzkoušejte, budete-li mít příležitost.
Silně slanou chuť postupně nahradí sladká a je to velmi zvláštní a dobrá kombinace.
A na každém obalu je jiné haiku!
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely