pátek 21. prosince 2012

Jak se mi z bratra otaku stal

Celý život člověk poslouchá posměch.
Nikdy bych si netroufla tvrdit, že patřím mezi lidmi se zájmem o Japonsko k veteránům, svoje už ale taky pamatuju. Jsem přesně ta generace, která pro své tehdy nezvyklé zájmy sklízela posměch jak od známých, tak od spolužáků, a kolikrát si i náhodný kolemjdoucí přisadil. Nikdo tehdy nechápal, proč proboha chci studovat japonštinu, kterou si v duchu všichni spojovali buďto se starými samurajskými filmy nebo zvukovým pozadím čínských bister. Pochopení jsem se nedočkala nikde.
A pak se to stalo. Snad ze dne na den v myslích mých vrstevníků cosi přecvaklo. Než se člověk stačil pořádně vzpamatovat, svět (a mnoho mých známých s ním) se změnil. A najednou všichni milovali Japonsko, Naruta, četli mangy a dívali se na anime. Všechno bylo znenadání děsně kawaii a sugoii a ta původně neznámá ostrovní země se téměř přes noc proměnila v ráj snad pro polovinu veškerých dospívajících.

Přiznávám se bez mučení, zpočátku jsem podivnou proměnu svých přátel vnímala velmi nelibě a jejich průchod různými stádii postupné transformace ve weeaboo či otaku byl z mé strany doprovázen nejednou jedovatou poznámkou. Občasný face palm střídal head desk a nezřídka se u mě objevily i pěkně české oči v sloup. Člověk je ale stvoření přizpůsobivé a nakonec si zvykne snad na všechno. Tak jsem se postupně naučila své pištící kamarádky, poprvé objevující krásy žánru šónen-ai, s jistou dávkou flegmatu a sebezapření snášet. A jen jsem čekala, až se dostanou do stádia, kdy se příznaky chorobného pobláznění jistou východoasijskou zemí zmírní, a zase s nimi bude řeč jako kdysi. Až znovu získají zájmy, které nemají s Asií nic společného, a dál do života si s sebou ponesou jen několik stop, kterými tato životní fáze každého nesmazatelně poznamená. Zkrátka až si projdou tím, čím si prošel snad každý z nás, a přestanou mi ztrpčovat život. Nejrůznějšími způsoby.

Lingvistické nadšence s chutí oživující naši mateřštinu množstvím japonských slovíček - takové jsem potkala. Kreativní jedince prezentující svou uměleckou duši pomocí oblečení, ve finále tedy pobíhající s pěti kontrastními ponožkami na každé noze ve svém prvním pokusu o styl decora – i s takovými jsem se setkala. Lidé nosící kočičí ouška do školy také nejsou pouhá fikce, jak už dnes můžu s jistotou prohlásit. Že ale může podobná metamorfóza proběhnout i v mém nejbližším okolí, to jsem nečekala.

Jednoho dne, poměrně nedávno, začala se bytem linout hudba, která mi kupodivu nebyla protivná, srovnám-li to s obvyklým domácím vysíláním "Pink Floyd 24/7". A poté slyším japonštinu. Zamítám možnost sluchových halucinací, ale stále nedocházím k logickému vysvětlení, proto nenápadně nakouknu do jámy lvové – bratrova pokoje.
Vysvětlení záhady: to jen bratr začal sledovat anime. Bratr. Anime. A samé takové "kvalitní" tituly, o nichž jsem v životě neslyšela. Doporučila jsem mu série, které by se mu mohly líbit i bez toho, aby mu po obrazovce pobíhaly polonahé hrdinky, všechny mé návrhy byly však bez hlubšího zamyšlení zamítnuty.

Symptomů přibývá. Nedávno prohlásil, že uvažuje nad Cčkovou japonštinou (okázale ignoruje veškeré mé nabídky o kvalitní soukromé vyučování za nějakou tu finanční odměnu, ach) a prý pojede do Japonska. POJEDE DO JAPONSKA. To je přesně ta věta, která vám do výčtu životních rolí v epitafu přidá hned za "dobrý syn a otec" i položku "otaku/weeaboo".
Nemoc postupuje. Během minulého týdne začal používat slovo "komunita".
Všem, kdo si kdy touto nemocí prošli, je jasné, že teď přijde ta nejhorší, klidně i několik let trvající fáze. Poté se to zklidní a bude normální. Achjo. Jak jen se té doby dočkám?

Se sprásknutýma rukama, očima přišpendlenýma na stropě a slovy „Gackte, ty to vidíš!“ na rtech jsem si ale uvědomila jednu věc. Totiž, je tu i druhá stránka celé věci. Poprvé od doby, kam až moje paměť sahá, se s ním dá normálně mluvit. Dokonce najdeme zajímavá témata k hovoru a já tak po dvaceti letech poznávám, kdo to vlastně ta osoba z vedlejšího pokoje je. Tož že by tohle "postižení" mělo spíše pozitivní účinky? Nutno mu přiznat, k nejhůře zasaženým se rozhodně neřadí. Nic patrně nebude až tak černobílé. Zřejmě by nebylo na škodu zahájit soukromý výzkum o vlivu otakismu na povahu jedince. Objekt studia už přeci mám.


Článek byl převzat do FestZinu Animefestu 2013

9 komentářů:

Johanka řekl(a)...

Pevné nervy pro několik následujících let přeji. :D

Ely řekl(a)...

Johanka: To tedy děkuju :D

Lux Lisbon řekl(a)...

buď silná :D ja som si vybudovala už taký odpor že akonáhle uvidím na blogu špecifický anime - related dizajn zdrhám :/

Ely řekl(a)...

Lux Lisbon: Mě zase začínají děsit podezřele vypadající oplackované skupinky. Raději jsem se jim začala vyhýbat obloukem, protože občas pociťuju neurčitý pocit sekundární trapnosti, když to kvičí svá japonská slůvka :/

Lucy řekl(a)...

Pěkně! :D Měla jsi ty dobré tituly spíš pomluvit, by se na to třeba byl podíval :D
Jinak jsem Ely pomalu zapoměla, jak skvěle píšeš, jsem se u toho článku zase pobavila :)

Ely řekl(a)...

Lucy: Vidíš, to mě předtím nenapadlo. Kde jsi ty a tvoje rady, když je tě potřeba! :D
Aww, děkuju~ <3 (Od mojí oblíbené spisovatelky mě to velmi těší, abys věděla! ^^)

Kaja Kamisama řekl(a)...

Musím říct, že jsem se zasmála! :D
Smích přechází v tu chvíli, kdy si pokaždé vzpomenu, jak špatně jsem na tom byla já sama... :D

Ely řekl(a)...

Kaja: Když si člověk uvědomuje jaký byl, znamená to, že už takovým člověkem není, takže - gratuluju! :D

Kaja Kamisama řekl(a)...

Hm, to je moudré! :D Díky :D

Okomentovat

Děkuju za vaše komentáře, poznámky, (Wolfiiho) trollení, kritiku, pochvaly nebo zkrátka jakýkoliv shluk písmen.

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely