úterý 12. prosince 2017

Jak jsme pořádali večírek

Vždy, když s Astrakem něco konečně začneme zvládat, naložíme si toho víc. Tak jsme se v září rozhodli nechat se zvolit do předsednictva Japonského klubu Olomouc.

Do čeho jsem se to zase uvrtala?

Případně, když využijeme „manželský plurál“, do čeho jsme se to uvrtali? Na úvod trocha historie: když jsme nastoupili na školu, pořádal klub každou chvíli nějakou zajímavou akci či promítání, leč s tím, jak šikovný předseda dokončil školu, šlo to trochu z kopce. V posledních letech JKO stagnoval. Studenti jako by si mysleli, že když budou zvoleni, stanou se hráči jakési hry na neziskovku, přičemž udělají za rok dvě tři akce (někde po škole), budou si to moct zapsat do životopisu a považovat se za velké kluky a holky. Až loni se předsednictví ujala neuvěřitelně iniciativní Miki a konečně zase klub vykopala z hrobu.

My už ale pomalu nejsme studenti, a hlavně už jsme na to celé velcí, mohl by laskavý čtenář namítnout, tak co vůbec v předsednictvu plánujeme dělat? Nu, chtěli jsme se hlavně věnovat Japonskému jaru, měsíčnímu festivalu japonské kultury v Olomouci. Pořádně oživit promítání a ne, že by se tu zase pouze konaly ozvěny Eiga-saie – chtěli jsme vlastní promítání. Také jsme si chtěli vyzkoušet něco organizovat takřka od nuly a získat trochu nových zkušeností, jakkoliv to zní lacině. Plány tedy máme smělé, zejména do dalších let, jestli nám do toho nevleze život, jiné povinnosti či válka se Severní Koreou.

Zatím se nám docela daří. Aktuálně domlouváme dva filmy s britským producentem a snažíme se vysvětlit, že nechceme filmy zdarma a režiséra, že bychom si rádi zaplatili za filmy a režisér ať zůstane doma. Tento ročník bude menší, než bychom chtěli, protože se nestihlo zažádat o dotace, ale rozhodně větší než v uplynulých letech.

Na večírek s Pepem aneb Možná dorazí i Trump

Než ovšem přijde březen a tedy i čas na Japonské jaro, první větší věcí, kterou bylo třeba zorganizovat, byl japonštinářský večírek. Plánovali jsme to všichni snad měsíc a byla to pěkná rozcvička na akce budoucí. Všechno bylo oproti uplynulým rokům, kdy se tyhle párty konaly ve Velké učebně za doprovodu hudby z něčího notebooku, poněkud složitější. Bylo třeba domluvit a vyzdobit prostory, sehnat DJe, fotografku, věci do fotokoutku, do tomboly, zorganizovat pasování… vyrobit plakáty, tematickou výzdobu, pozvánky (které se poslední roky rozdávají pouze ze zdvořilosti, protože se už stalo tradicí, že se z profesorského sboru nezúčastní nikdo).


Nicméně to byla ohromná psina, protože jsme se rozhodli, že téma večírku bude „memes“. Jak ty japonské, tak mezinárodní, tak také české a rovněž i čistě KASovské. To se odrazilo na všech aspektech celé párty od propagačních plakátů v Comics Sans až po kostýmy. Kdyby nám katedra nakonec neodmítla zapůjčení promítačky, mohl být i rickroll. Drobnou tematickou výjimkou bylo pasování, které jsme navrhli v duchu „příprava prváků na budoucí studium a zaměstnání“. Proběhlo v pěti bodech:

1) Nejprve se museli připravit na konzumaci různorodých věcí, jež kolikrát půjdou nazvat jídlem pouze okrajově, tím, že pozřou slanou lékořicovou rybičku. Upřímně jsme se báli, že nám tam někdo hodí šavli a že jsme možná měli na místo přistavit též blicí lavor, ale přestože to u dvou jedinců vypadalo dosti nahnutě, obešlo se to bez nehod.

2) Studenti museli ovládnout nezbytnou schopnost vyseknout přesně 90° úklonu. Pro potřeby přesného zhodnocení jejich výkonu jsme měli připraven velký kartonový úhloměr.

3) Prváci se museli naučit schopnost, kterou v budoucím studijním i profesním životě jistě využijí: nikdy neodporovat výše postavenému, ani kdyby tvrdil sebevětší hovadinu. Proto měli za úkol přesvědčivě zopakovat například následující tvrzení vyřčená jejich senpaii:
  • 2 + 2 je 5.
  • Delfín je ryba.
  • Věk je jen číslo.
  • Život je fér.
  • Do státnic toho Gendžiho dočtu.
  • Kalousek může za 11. září.
  • Země je placatá.
  • Aštar Šeran nás všechny spasí.
  • Dárky nosí Ježíšek.
  • S poctivostí nejdál dojdeš.
  • Gendži je slušný mladý muž.
  • Za komunistů bylo líp.
  • Magistr se na japonštině studuje dva roky.
  • Konexe nejsou všechno.
  • UPOL vás naučí myslet.
  • Překládání vás uživí.
  • Článek "Hitler je gentleman" byl vlevo dole. 
  • Tomio Okamura to dělá pro lidi, ne pro peníze.
  • Japonská literatura je tematicky i stylově rozmanitá.  
  • Titul vám pomůže ke zlepšení kvality vašeho života.
  • Haiku dává v překladu větší smysl než v originále.
  • Ke státnicím existují otázky. A dokonce vypracované.
4) Studenti se museli připravit na to, že potenciálnímu zaměstnavateli budou tvrdit, že umí japonsky mnohem lépe, než je reálu pravda. Ukázali jsme jim složitou větu z encyklopedie rostlin či Zločinu a trestu, tedy jeden velký clusterfuck neznámých znaků, vylíčili jim pravděpodobný (či méně pravděpodobný) scénář z firemního života a oni museli věrohodně přetlumočit zprávu, o které se domnívali, že se snad na papíře nachází, ale tak jako tak by ji nebyli schopni přeložit.

5) Za tohle všechno se sluší krásně poděkovat předsednictvu, že je tak ochotně týralo.

Plány byly veliké, realita je však z části zhatila. Jednak jsou prváci lemry líné a ani veškeré naše memy je nedonutily na večírek dorazit (přišlo jen nějakých 20 kousků, jež budiž pochváleny), za druhé se celý zbytek sálu choval jako… začíná to na "h" a končí na "ovada". Přes opakované žádosti slušné i méně slušné se prostě odmítali ztišit a pasování nových studentů vnímat, kvůli čemuž jsme ani my, kteří jsme seděli dva metry od pasovaných, neslyšeli takřka nic. A když byli nakonec požádáni, aby prvákům zatleskali, nezvedl ruce ani jediný. Přiznám se, že jsme z toho byli pořádně zaskočeni a minimálně já s Astrakem rovněž poměrně zhnuseni.


Následně se na místě rozjela párty a při slosování tomboly, jehož jsme se tedy už neúčastnili, dokonce studenti prý vnímali. Jakmile šlo o jejich peníze a možné ceny, očividně se návštěvníkům vrátilo slušné chování. Vždyť taky aby ne, mohli vyhrát tak skvělé ceny, jako například: „nápoj pro velké kluky“ (Rychlé špunty), „nápoj pro velké kluky a holky 2.0 (Capri Sonne), „get the animu look“ (řasenka z Japanu), „klíčenku z čínské pohádky“ (Maruko-čan klíčenka), „generické omalovánky“ (manga), „fanfikce starého weeba“ (česká žaponérie), „energii sbalenou na cesty“ (pytel uhlí), „kapesní zklamání“ (drobná čokoládka) a mnoho, mnoho dalšího – od úplných blbostí typu krabicové víno až po pravý fúrin. Nakonec tedy měli všichni z celého večírku převážně dobrý pocit, snad i návštěvníci. Do budoucího roku nás to poučilo v tom, že je třeba mít ještě hlasitější mikrofony a případně sehnat roubíky.

Hrál se rovněž turnaj v džankenu, tedy kámen-nůžky-papír, jehož hlavní cenou mělo být máslo. Tak dlouho jsme si z toho másla dělali legraci, až jsme v den večírku zjistili, že ho v obchodě prostě nemají. Výhrou se proto stala „zlatá cihla“, tedy balení Zlaté Hané.

That's All Folks!

Ohlasy byly nulové. Nikdo nám nenadával, že to stojí za starou bačkoru, nikdo po nás neházel rajčata, ba ani žádný popuzený email jsme si nevysloužili. Večírek proto, snad oprávněně, považuju za povedený. Tato vánoční párty byla ovšem jen jedna z prvních událostí z naší dílny. Pakliže v průběhu tohoto školního roku dorazíte na některou z akcí Japonského klubu, můžete zahlédnout růžovovlasou Ely a zlého Astraka. A všechny další šikovné duše, které letos klubu předsedají, či dokonce vládnou, i když aktuálně až ze vzdáleného Japonska!

P. S. Ano, vidíte správně. Actually jsem po sedmi měsících napsala článek. Stále žiju. Jupí.

pondělí 22. května 2017

Animefest 2017

Zdraví Ely a Astrak. Dva v jednom, protože jsme dělali stejné věci ve stejnou chvíli a máme na všechno stejný názor. Tentokrát to pojmeme trochu méně všeobecně, protože už jsme staří a líní a každý kout, stánek či bod programu oběhnout nestíháme.

Před Animefestem

Už několik posledních let jste mohli zaznamenat naše stesky a lkaní na účet nedostatku času a množství či složitost překladu. Kdybyste nám někdy řekli, že může být hůř, asi bychom si rovnou šli hodit smyčku. Protože jsme si ovšem takový scénář nedokázali ani představit, o životy jsme se nepřipravili, a tak jsme si to všechno mohli naplno "užít". Kromě dobrého pocitu jsme získali několik bonusových vrásek a možnost jednou svému dítěti psovi tohle vše vyprávět jako takřka hrdinskou válečnou historku.

Plán byl následující: překládat se bude už od Vánoc, protože si nejen nadále nehodláme poškozovat zdraví, ale také plánujeme napsat diplomky, odstátnicovat, zařídit svatbu a vzít se, u toho pracovat a... nakonec se k tomu přidalo i stěhování, malování a částečná rekonstrukce. Astrak měl navíc dopřeložit knihu, takže se příprav nemohl plně účastnit, jeho povinnosti jsem tudíž s občasnou pomocí převzala já. Letos se to ovšem navíc celé zkomplikovalo a zašmodrchalo, což jsou v podstatě jediné dva eufemismy, které mě napadají, než mi na mysl začnou přicházet méně vhodná a více peprná slova. A tak šly do kelu moje plány, konkrétně ukončení školy. Ano, mám divné priority. Na překladech se dalo začít pracovat až nějaké ty dva měsíce před akcí, neměli jsme lidi a tituly pro překlad nebyly z nejlehčích – konkrétně Vražedný orgán se svou terminologií generativní gramatiky a podobnými chuťovkami zabral jen na překlad přes 40 hodin. Čili týden u toho Astrak proseděl místo toho, aby se připravoval na státnice, které má za dva týdny. Noční práce standard. Když jsme se za celý den zastavili před půlnocí, byli jsme nadšeni.

Když se mistr Japonec utne

Překlad byl tedy mnoho týdnů až měsíců trvající utrpení, přesto měl ovšem určité světlé chvilky, kdy nás filmy, samozřejmě neúmyslně, neb jsme nepřekládali žádné komedie, rozesmály. Pojďme si v tomto ohledu trochu popovídat například o tom Vražedném orgánu. To vám je totiž film opravdu kouzelný tím, jak ho zasadili do naší vlasti, konkrétně do Prahy. Pro Japonce absolutní exotika, Čech se ovšem může na několika místech opravdu pousmát, a to například jménům. Jedna postava se totiž jmenuje Lucie a druhá, "ryze česky", Lucius, což dalo za vznik perfektní výměně: -Ahoj Lucko! -Čau, Lucie. Pod vousy si mohl našinec pobaveně vyfouknout vzduch třeba při pohledu na fotku v krojích, kterou má hlavní postava na stolku. Vždyť to je přece u nás běžné, že ano. Pobavil rovněž módní časopis Módní časopis nebo lehce nevychytané upozornění z metra, kterého si povšiml Christof. Upozorňuji, že se má film odehrávat v roce 2022.


Tramvaj číslo 52 rovněž nejezdí ve dne, ale jinak se nám kluci japonští posnažili, když tedy zrovna nemusel hlasový herec hlavní postavy mluvit česky. Hlášení z dopravních prostředků namluvila Češka, takže bylo v pořádku, zato Júiči Nakamura si s naší mateřštinou neporadil zrovna nejlépe, jakkoliv mu s výslovností shodou okolností pomáhal Astrakův kamarád Žabista. Opravdu doteď nevíme, co přesně se herec pronásledovateli pokoušel sdělit, tedy spíše jakých slov k tomu užil.

Další nezapomenutelnou premiérou byl Japonský masakr motorovou pilou. Ten film je tak ohromně nízkorozpočtový, že když potřebovali tvůrci na scéně hromadu kostí, očividně přihodili i takovou tu sdrátovanou kostru, již známe z hodin biologie. Jinak je to ale jeden z těch filmů, které jsou tak hloupoučké, až jsou vlastně naprosto skvělé a vtipné, takže kdo se přišel podívat, určitě neprohloupil.


Na Animefestu


Kde jsme letos strašili

Na místě jsme byli o mnoho hodin dříve a po dlouhém zevlování v Artist Alley u stánku Eldy a Shina jsme začali hned Zahájením. Letošní téma bylo podle mě skvěle pojaté a i promítané video se mi líbilo více než kterékoliv předchozí. Písnička má neuvěřitelně vlezlou melodii, to by jeden nevěřil, Astrak nicméně trochu trpěl poslechem textu.

Dále jsme zavítali na Festovní koncert, novinku v programu, který nás tedy nadchl. Všechna vystoupení byla opravdu působivá, tedy až na jedno, u kterého jsme všichni jen hleděli, na rtech ztuhlý zdvořilý úsměv, v hlavě myšlenku o koncertě v lidové škole umění a přání, aby už následovalo další číslo. Astrak hrdinně mlčel, držel se a pouze vyfukoval vzduch nosem. Například slečna s ukulele ovšem měla prostě úžasný hlas, na který vzpomínáme doteď. Myslím, že při poslechu jejího zpěvu měl nejeden člověk v sále regulérní husí kůži.

Grekova sobotní Geneze anime openingu a endingu byla rovněž tak povedená, že ani Astrak neměl žádné připomínky, což má samo o sobě velkou výpovědní hodnotu. Na druhou stranu, za správnou odpověď jsem vyhrála sáček Bonparů, na které si v poslední době navykl, takže to mělo třeba co do činění s tím. Já bych drobnou výtečku měla, když tedy Grek stále žádá o ten feedback: za prvé stále ten přetrvávající nešvar s anglickými přepisy. Tady už se v podstatě nedá absolutně na nic vymlouvat, i ČSFD už máme primárně v českém přepisu, takže je teď dohledatelné komplet všechno. Za druhé by neškodilo si zkontrolovat výslovnost cizích slov. Z přednášky si konkrétně nepamatuju, co mi zrovna vadilo, ale třeba na Zakončení zaznělo francouzské femme fatale jako [feme fatal], přičemž správně je [fam fatal]. Ale jinak jistě víš, Greku, že jen hnidopiším a chci, aby i tvá výslovnost ladila s tím, jak učeně zní všechno ostatní na tvé přednášce, že?

V sobotu jsme zvládli ještě i Jak na Japonsko v podání Zízy a Fishe, kteří tam nedávno strávili tři týdny a mohli se tak podělit a mnoho aktuálních praktických informací a zážitků z cest. Kromě výše zmíněného pozornost divákovu udržel hlavně Fish se svým nadšeným, skoro bych řekla až vačkářovitým vyprávěním o všech světlých stránkách Japonska v porovnání s temnotou naší republiky. Bylo to sice trochu přehnané, ale na druhou stranu kouzelné, vtipné a dobře se to poslouchalo. A dokonce i nějaké ty drobnosti posluchačům se Zízou dovezli!

Kdo tedy čekal kousavé recenze špatných přednášek, tentokrát přišel zkrátka, protože jsme šli na jistotu. Na nic dalšího nebyl čas, jakkoliv jsme pár kandidátů měli vyhlédnutých. 
 

Podomní prodejci hadr

Návštěvníků s cedulkou "FREE HUGS" v různých obměnách bylo letos snad několikrát více, než jiné roky. Nic proti nim nemám, v minulosti jsem jejich služeb při potřebě lidského kontaktu párkrát využila, ale letos mi připadali s prominutím snad jako nějaká sekta. Když něco nabízím, musím přece počítat s tím, že odpověď může být jak kladná, tak i záporná. Pokud tedy potenciální oběť objetí odmítne, není na místě tvářit se, jako by freehuggerům vyvraždila celou rodinu včetně strýčka z pátého kolene. Případně rozhodně není na místě na nic netušící nebožáky zezadu skákat a bez zeptání je přepadávat! S tímto jsem se bohužel osobně setkala hned 2x. Když na mě huggující klučina zezadu skočil, byla jsem tak zmatená, že jsem ani nezareagovala, to samé Astrak. Škoda, že na něj ani nestihl vrhnout vražedný pohled nebo mu nějak fyzicky naznačit, že tohle není zrovna košér. Když na mě ovšem skočila jeho kamarádka, už jsem se tedy alespoň otočila. A dostala jsem ramenem do ohryzku.


Památné okamžiky

  • Fotograficky jsme znásilnili Christofa. S Grekem mám zase video, jak dojíme krávu. Tyto materiály k pozdějšímu vydírání mám dobře schované a jsem kdykoliv připravena je použít. Fotomontáž Cathyiny skvělé momentky, "Grek and Shoulders", zase pouze čeká na můj volný čas a tedy i svou realizaci!
  • Donutili mě k rozhovoru, měla jsem z toho málem infarkt.
  • Dostali jsme medailonky (a nakonec si je ukradli – kdyby se někdo divil, kam po Zakončení zmizely). Hintzu dostal skvělý nápad, jak to zařídit, abychom se všichni cítili o něco méně nedoceněně, a zřídil jakousi zeď slávy, mnou překřtěnou na Zeď nářků, která návštěvníky informovala o tom, co jsou vlastně organizátoři zač, jak vypadají, za co jsou zodpovědní a jak fungují mimo AF. Kdo by nás poznal či pochválil, mohl pro svou frakci získat body. Spoiler alert: nepoznal nás ani nepochválil nikdo. Návštěvníci jsou tedy buďto absolutně nesoutěživí, nebo se k nim tato možnost nedonesla. Možná jsem ale prostě jen v davu snadno přehlédnutelná.
  • Během Zakončení jsme zjistili, že si na nás hintzu s Christofem nachystali spletitý plán. Když se nám od Veroniky jakožto opomíjené sekci dostalo poděkování za tvorbu titulků, všimla jsem si, že hintzu nějak kývá, aby mi dali mikrofon, a začala jsem čichat nějakou zradu. Ale že si nás tedy vytáhnou do světel reflektorů kvůli tak krásnému gestu, to jsme tedy opravdu nečekali a ještě jednou za to opravdu od srdce děkujeme.


Jak se nám fungovalo

Lidí letos dorazila hromada, opravdu šlo už od oka poznat, že jich bylo o mnoho více než loni. Překvapivě, snad díky nově zřízenému cosplay zázemí, bylo letos všude pěkně čisto a nikde se ani netvořily neprostupné chumly. Fronty byly dlouhé, ale přiznám se, že nám s našimi skvělými předbíhacími BOSS cedulkami opravdu nevadily. Návštěvníkům snad život usnadnil stream v A1.

Miluju svého AF draka, ale mám zrovna jeden z těch "retardovaných" kusů. Na animefestím stánku jsem se dívala, že půlka dráčků majestátně stojí, zatímco druhá polovina kašle na okolí a přepadává na čumák. Samozřejmě mám neschopného draka z druhé skupiny, ale stejně je roztomilej! (insert Galavant's I_have_a_dragon.gif)

Co se stravování týče, docela se nám letos líbily ceny v tom stánku s japonskými sladkostmi. Nebo jsme si prostě jen našli velmi výhodnou krabičku moči, ve které jeden kousek vyšel na pouhých 10 Kč. Tím pádem jsme toto následně mlsali po celou dobu trvání festivalu, kdy jsme se zrovna nechtěli trmácet do Forky's, a pro mě to byl docela lifesaver, protože mě nepřipravenou zaskočil fakt, že letos nebylo k dispozici orgovské veganské jídlo. Fňuk. Astrak to měl se stravováním trochu pestřejší a najedl se více. Tvrdí ale, zmiňuje Láďu Hrušku, že to, co stánek s jídlem před Rotundou prezentoval jako "rámen" opravdu, ale opravdu rámen nebyl. Očividně jeli na způsob Babici, tedy "když nemáte maso, hoďte tam levnej párek".


Přestože jsme byli nevyspalí a celkově docela schvácení vlivem jak předchozích namáhavých týdnů, tak i víkendového ubytování (letos jsme sice bydleli v rekonstruovaném kolejním bloku, plísně bylo ovšem podobné množství jako loni, a navíc Astrakovi nedali polštář), letošní Animefest jsme si užili snad nejvíce v historii festivalu. Chtěli bychom samozřejmě klasicky poděkovat všem, kdo si s námi přišli popovídat a přesvědčivě se tvářili, že nás rádi vidí. Moc jsme si to s vámi všemi užili, jste úžasní!
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely